Příběh Mileny o odvykání kouření cigaret | OdvykaniKoureni.cz

0

Ahoj, jsem Milena a ještě nemám dvacet. Před nedávnem jsem začala pracovat v pěkném soukromém kadeřnictví. Dnes už opravdu nechápu kolegyni, která mezi jednotlivými zákaznicemi odbíhá v létě v zimě před provozovnu, aby si zakouřila. Je mi jí líto. Vím, že stačilo málo a chodila jsem kouřit s ní.

Když jsem nastoupila do učení, bylo pro mě kouření něco jako sci-fi. Úplně neznámá věc. Rodiče ani příbuzní nikdy nekouřili. Moje „zkušenější“ kamarádky mě ale přesvědčily, že to mám alespoň zkusit, prý o nic nejde. Potáhnutí z jedné společné cigarety na lavičce v parku mi připadalo odporné. Ale zkusila jsem to znovu. Po půl roce a se stejným výsledkem.

V té době jsem žila na vesnici. Každou sobotu jsme chodili s kamarády za zábavou. V restauraci se  skoro nedalo dýchat, k pivu zde kouřil skoro každý. Seznámila jsem se s přítelem, kuřákem. Byl to on, kdo mě slavnostně nabídl  mou první celou cigaretu z krabičky. Vykouřila jsem jí  sice jen půlku a motala se mi hlava, chuť už ale nebyla tak odpudivá. Zlomilo se to. Od té doby jsem si ve společnosti zapálila skoro pokaždé.

Když jsem jednou přijela ze školy domů, rodiče s mnou nemluvili. Kdosi jim řekl, že jejich Milena kouří. Následovaly tvrdé sankce. Přestala jsem dostávat kapesné, maminka mi řekla, že na cigarety si každý musí vydělat sám a dokud bydlím u nich, kouřit nebudu. Dočasně jsem nesměla chodit ani na zábavy, večery jsem trávila doma s knížkou nebo u televize. To se mi nakonec zalíbilo. Pochopila jsem,  že kouřit vlastně vůbec nepotřebuji, že to je drahé a smrdí to. A za peníze si můžu koupit něco mnohem lepšího. Měla jsem štěstí. Nedávno jsem se dočetla, že většina dospělých kuřáků začala ještě před osmnáctým rokem života. Mohla jsem být mezi nimi. A chodit na mráz před kadeřnictví.

[ zpět ]