Příběh Lenky Slavíkové, manažerky zpěvačky Věry Martinové | OdvykaniKoureni.cz

0

Jmenuji se Lenka Slavíková, jsem sestra Věry Martinové a současně její manažerka.  Poslední cigaretu jsem si zapálila 20. července loňského roku. Kouření mi dnes, po půl roce abstinence,  hodně vadí, i když se snažím být ke kuřákům tolerantní.

Cigarety mě provází už od dětství. Dědeček vždycky kouříval v kuchyni, kde jsme si my děti často hrály. Tenkrát se na to moc nehledělo. Já sama jsem začala kouřit asi před dvaceti lety, v posledním ročníku střední školy. Můj přítel byl kuřák, v podnájmu jsem bydlela s kuřačkou a i známí, kteří k nám chodili, byli většinou kuřáci, takže jsem nakonec rezignovala a zařadila se mezi ně.

Kouřila jsem dvacet let, z toho těch posledních deset minimálně krabičku denně. Za celou  dobu jsem opravdu vážně zkusila nekouřit pouze jednou, s pomocí nikotinových žvýkaček, ale bezúspěšně. Pravda je, že jsem přestat vlastně ani příliš nechtěla.

Moje sestra Věra vyzkoušela léky na předpis jako první. Na začátku loňského roku byly tyto léky v naší republice úplnou novinkou. Zpočátku jsem nevěřila, že to dokáže, ale podařilo se jí to a velmi mi léky doporučovala. Přesvědčila mě a posléze i našeho tatínka, který dnes již také nekouří.

Já sama si dnes zpětně říkám, že jsem si  pro odvykání kouření zvolila dobrou dobu – letní prázdniny, teplo, tedy čas, kdy nás potkávají samé milé věci. Léky mi předepsala moje psycholožka, ke které kvůli dřívějším problémům v osobním životě občas docházím. Byla v podstatě nadšená, že jsem její „první pokusný králík“. Léky jsem začala užívat v polovině července, zpočátku ráno i večer. Brzy jsem doporučenou dávku snížila pouze na jednu tabletku ráno.

V září jsem usoudila, že mohu léky vysadit, ovšem s tím, že pokud to nepůjde, začnu je brát znovu. A opravdu bylo ještě brzy léčbu ukončit. Začala jsem být nervózní, neklidná, velice snadno jsem se rozzlobila. Proto jsem se po týdnu k lékům opět vrátila. Definitivně jsem je přestala užívat v prosinci, v době, kdy jsem se těšila na Vánoce.

Za největší výhodu léků považuji to, že při jejich užívání nemáte potřebu nahrazovat cigaretu jídlem. Já sama jsem sice za půl roku, co nekouřím, přibrala asi dvě kila. To ovšem podle mě souvisí s ozdravným procesem organizmu. Nějakou dobu se mi také stýskalo po mých „rituálcích“. Ani v práci, ani doma jsem nekouřila v místnosti, tak jsem se vždycky těšila na pauzičky s kávou a cigaretou, třeba na balkóně. To jsem vyřešila tím, že jsem si tam místo té cigarety u kávy přečetla kousek knížky nebo nějaký zajímavý článek v časopisu.
Odvykání za pomoci léků tedy mohu jenom doporučit. V naší rodině všem pomohly. Já sama se teď cítím skvěle. Myslím, že kouření začíná být i společensky neúnosné a v branži, ve které se pohybuji, i nevhodné. Pokud mohu, tak se místům, kde se kouří, raději vyhnu. Teprve nyní si uvědomuji, jak můj zlozvyk musel být nepříjemný všem nekuřákům v mém okolí. Nekouřit je prostě skvělá věc.   

[ zpět ]